Historie

Historie Osové Bítýšky

Osová Bítýška představuje jedno z nejvýznamnějších center regionu, především svým původem a bohatou historií. S územím městyse úzce souvisí přiléhající vesnice Záblatí, jejíž zástavbu odděluje pouze potok Bítýška. Na severu navazuje katastrálně samostatná osada Osová s areálem barokního zámku, na západě pak osamocené stavení bývalého dvora, známého pod pojmenováním Tři Dvory, představující pozůstatek kdysi rovněž samostatné vesničky.

Nejstarší počátky zdejšího osídlení jsou dosud téměř neznámé. První písemné zmínky dokládají existenci Osové Bítýšky krátce po polovině 13. století. Tehdy ji od přemyslovských vládců získává rakouský šlechtic Kadolt z rodu Orphanů. Po jeho smrti v bitvě u Kressenbrunnu roku 1260 zdejší statek dědí jeho vdova Eliška, která roku 1264 postupuje patronát místního kostela řádu německých rytířů. Ten pak zakládá v Osové Bítýšce nevelkou řádovou komendu, trvající nejspíše až do počátků 15. století. Jak dlouho držela Eliška zděděný majetek, není zřejmé. Ve dvacátých letech 14. století již Osová Bítýška spolu s nedalekým vodním hradem Osovou náležela pánům z Ronova erbu zkřížených ostrví.

Jindřich z Ronova se po Osové píše od roku 1329. O dvacet let později se na jeho majetku uvádí také městečko Bítýška, tato zpráva je současně prvním dokladem městského statutu obce. V šedesátých letech 14. století je panství rozděleno na dvě části, každé patřila také polovina městečka. Jeho díly pak náležely pánům z Meziříčí, později z Kravař, nebo také moravskému markraběti. Od roku 1415 patřil statek spolu s Osovou Bítýškou pánům z Doubravice, kteří se po tomto zboží začínají psát jako Osovští. V roce 1530 pak kupují obě poloviny Bítýšky s příslušným panstvím Pernštejnové, kteří je vlastní další dvě desetiletí. V roce 1552 získává Osovou Bítýšku s pustou tvrzí Osovou rod Polcarů z Parařova, který se pokouší o moderní ekonomický rozvoj zdejšího hospodářství. Tehdy je zboží rozšířeno o nové vesnice Ondrušky a Rohy, při obnoveném zámku je zřízen pivovar a hospodářský dvůr. Roku 1581 je část panství s menším dílem Osové Bítýšky odprodána Rájeckým z Mírova, kteří ji roku 1590 postupují Smilu Osovskému z Doubravice, tedy potomku rodiny, které patřila Bítýška již v předchozím století. Nový vlastník ve stejném roce přikupuje také zbylou větší část Bítýšky s 33 domy, Polcarům z Parařova tak zůstává pouze malý díl městečka se čtyřmi domy a dvorem, na kterém se také na několik desetiletí usazují.

Majiteli větší části panství a Osové Bítýšky se na dvě desetiletí stávají Berkové z Dubé a z Lipé, kterým tehdy patří také blízké Velké Meziříčí. Ti vzápětí přikupují také sousední Ořechov s tvrzí a Osovou drží až do roku 1612, kdy ji prodávají bohatému a politicky aktivnímu rytíři Janu Jiřímu Humpoleckému z Rybenska. Humpoleckého potomci pak rozšiřují Osovou v roce 1662 o statek Rojetín.

Malý podíl na Osové Bítýšce s dvorem a menším šlechtickým sídlem, umístěným v horní části městečka, byl po bitvě na Bílé hoře v roce 1623 Janu Polcaru z Parařova zabaven a postoupen Jindřichu Hozlauerovi z Hozlau. Ten byl spřízněn s Humpoleckými z Rybenska, a proto je později připojen k vlastnímu osovskému panství a rozšiřuje tak ekonomiku velkostatku o další dvůr. Na konci 17. století získává Osovou Bítýšku s panstvím rod ze Schwanenfeldu a v roce 1708 pak Walldorfové. Roku 1796 kupuje velkostatek hrabě František Kajetán Chorynský z Ledské, který jej však ihned nato prodává hraběti Jindřichu Haugvicovi z Biskupic, vlastníkovi rozlehlého náměšťského velkostatku. Tomuto rodu zůstává panství spolu s majetky v Osové Bítýšce až do konce feudálního období.

Od poloviny 17. století jsou dostupné zdroje, poskytující detailní pohled na podobu městečka Osové Bítýšky a jeho rozsah. Tehdy tvořilo zdejší zástavbu 48 domů, z nichž však byla většina v důsledku předchozí třicetileté války pustá. Poškození obce zapříčinila také poloha městečka na významné obchodní silnici, procházející územím Vysočiny z jižní Moravy. K obnově největších škod dochází v šedesátých a sedmdesátých letech 17. století, některé větší grunty byly však osazeny ještě později a u mnohých došlo k jejich rozdělení. Drobné chalupy bez pozemků tehdy zcela zanikly. Obnovená zástavba městečka je posléze rozšířena parcelací někdejšího hozlauerovského dvora nad náměstím, k níž došlo na konci osmdesátých let 18. století. Součástí zástavby městečka byla od poloviny 17. století také škola, související s areálem kostela a rozsáhlé fary, stejně jako panská palírna a stará radnice v dolní části obce. Vrchnost zde kromě toho zřídila také velký zájezdní hostinec, umístěný na severním okraji při zemské silnici. Většina těchto staveb byla od konce 18. století odprodávána do soukromého vlastnictví. Krátce před polovinou 19. století dosáhla Osová Bítýška sta domů, její růst pak vzhledem k poloze obce na frekventované komunikaci i nadále pokračoval.

 

Kostel a fara v Osové Bítýšce

Farní kostel sv. Jakuba Většího představuje v současnosti nejstarší historickou budovu na území Osové Bítýšky. S jeho přítomností se také pojí nejstarší známá písemná zpráva o existenci Bítýšky z roku 1264, kdy poskytuje zdejší kostelní patronát šlechtična Eliška řádu německých rytířů. Ti si také při kostele zřizují vlastní komendu. Řádový kněz se v Bítýšce připomíná po celý zbytek 13. století. Ještě v roce 1382 je zdejší kostel uveden mezi řádovými statky v českých zemích. Další doklady jej však v souvislosti s německými rytíři již nezachycují.

Po celý zbytek středověku nemáme o bítýšském kostele žádné zmínky. Teprve v roce 1531 se s ním setkáváme jako se součástí jednotlivých dílů statku. Patronátní právo bylo tehdy rozděleno mezi různé vlastníky, k jeho spojení pak dochází teprve na začátku 17. století za Berků z Dubé. Od tohoto data pak kostel trvale zůstává součástí osovského panství.

Poloha, stejně jako stavební podoba kostela úzce souvisejí s nejstaršími dějinami Osové Bítýšky, nejspíše s jejím umístěním na významné historické komunikaci. Utváření kostela je značně netypické. Loď a kněžiště jsou zřejmě dílem pozdně románské, případně raně gotické etapy z doby kolem poloviny 13. století. V mladším období byla tato stavba doplněna velkou sakristií na jihu a severním přístavkem, řešeným nejprve jako nízká věž s depozitářem v patře. Pozdní středověk s sebou přináší opevňování řady kostelů na trase zmíněné komunikace a jejich rozšíření o hradební pásy, branské věže a příkopy. Podobně jako ve Velké Bíteši, Radostíně nad Oslavou či Křižanově je tehdy opevňován také kostel v Osové Bítýšce. Dnes tuto etapu připomíná pouze osamocená věž se zbytky hradeb. Pozdější barokní úpravy zasáhly do podoby kostela pouze přístavbou severní kaple, prolomením nových oken a vstupů a zaklenutím lodi. Tehdy kostel získává svoji nynější podobu.

Farní budova dostává svůj dnešní vzhled v roce 1684, v průběhu následujícího století byla částečně upravována. V polovině 17. století se v Osové Bítýšce připomíná také škola, stojící tehdy v místech dnešní budovy obecního úřadu, teprve později vzniká nová škola v ploše náměstí nad kostelem. 

 

Zámek Osová

V dějinách Osové Bítýšky se vystřídalo několik sídel vlastníků panství nebo jeho částí. Patřila sem řádová komenda německých rytířů při kostele sv. Jakuba Většího, nebo drobný zámeček v areálu někdejšího dvora v horní části obce. Tyto stavby však do dnešní doby zcela zmizely. Naproti tomu se však zachovalo centrum celého panství spjaté s dějinami Osové Bítýšky nejpozději od začátků 14. století – zámek Osová.

Nejstarší písemné doklady spojují vznik někdejšího hradu Osové, chráněného vodními plochami či bahnitým terénem, s rodem pánů z Ronova. Ti se po hradě také píší od dvacátých let 14. století. Několik zmínek z 15. století řadí zdejší sídlo mezi tvrze. Středověký objekt zaniká převzetím správy panství bohatým rodem Pernštejnů, kdy také sídlo ztrácí na významu.

Pustou tvrz pak kupuje v roce 1552 od Jaroslava z Pernštejna Jan Polcar z Parařova, který ji následně obnovuje v novém renesančním stylu. Další zprávy o sídle hovoří již jako o zámku. To dokládá jeho značný rozsah. Podobu stavby po renesančních úpravách názorně zachycuje plán areálu, vyhotovený nejspíše na konci 17. století, který zakresluje zámek jako nepravidelný pětiúhelník s vnitřním nádvořím, zčásti doplněným nádvorními arkádami. Ukazuje tak na složitý růst zámeckých budov s respektováním pozůstatků středověkého hradu, zakomponovaných především do zalomeného zadního křídla. Vlastní objekt doplňovaly od konce 16. století také stavby v předzámčí spolu s hospodářským dvorem a pivovarem.

V průběhu 17. století byl zámek pouze udržován v původním rozsahu, snad pouze s raně barokními adaptacemi. Teprve za Walldorfů na začátku 18. století dochází k rozsáhlé přestavbě zámku, při níž byly z původní budovy využity pouze části východního a jižního křídla. Zbytky starší stavby jsou dodnes patrny především ve sklepních prostorách. Novostavbu na téměř pravidelném čtyřkřídlém půdorysu doplňují nádvorní arkády. V interiéru se z původní vrcholně barokní podoby dochovaly především klenby v přízemí.  

Osová na mapě z r. 1764 Osová Bítýška na mapě z r. 1877